V těle Bohyně

V patnácti jsem měla tělo Bohyně... a jak to dál pokračovalo?

Když jsem nedávno napsala o tom, že jsem se jednoho dne probudila s céčkama (mám na mysli velikost ňader a ne ty plastové záležitosti, co se daly spojovat v náhrdelníky a náramky), tak mi má kamarádka řekla, že mám vlastně velké štěstí. A co by ona dala za áčka. “No, moje milá,” pomyslela jsem si, “nic není zadarmo.” A ani moje přednosti nebyly.

V patnácti jsem měla tělo Bohyně

Proto mi tak začali kamarádi říkat. Měla jsem pevné trojky, štíhlý pas, klenuté pozadí, pěknou pleť a krásné naivní oči. Nebyla jsem štíhlá. Byla jsem “skoro akorát”. A přitahovala jsem strašně pozornosti. Mužů a bohužel i žen a tím bohužel nemám na mysli lesbicky orientované ženay, které mi dělaly návrhy na toaletách. Tím bohužel mám na mysli ženy, které viděly to, co jsem já neviděla. Neviděla jsem, že jsem krásná. Přišla jsem si tlustá, zaoblená, příliš viditelná a nedostatečná a hlavně nikam nezapadající. Ve všech směrech. Muži si se mnou nechtěli povídat o Kafkovi a globálním oteplování, neustále funěli, slintali a pořád na mě sahali a ženy na mě byly tak zvláštně nepříjemně příjemné, bůh ví proč…

Pamatuju si, jak jsem prchala z jedné schůzky pouze ve spodním prádle s oblečením v náručí, protože debata o multikulturalismu nabrala směr, který se mi nelíbil a taky si vybavuju chvíle obrovské bolesti, kdy mi poznámky mých rádoby kamarádek dokonale nafackovaly v té nejméně vhodné chvíli. Rozhodla jsem se konat.

Ostříhala jsem si vlasy, začala chodit do knihovny a nabrala 30 kilo. Dokonce jsem z toho všeho čtení musela nosit i brýle. A postupně mě přestali muži osahávat v dopravních prostředcích, nezvali mě na panáky a dokonce jsem si našla i pár stejně smýšlejících kamarádek. Měla jsem dostatek obalu a bezpečí na to, abych zjistila, kdo jsem. 

Hodně jsem četla, chodila na semináře o sebe poznání a přijetí, měla několik zajímavých partnerů, pracovala na kariéře, cestovala…abych po dalších patnácti letech došla k jednomu velmi působivému závěru. I kdybych nabrala sto kilo a zošklivila se do nejkrutějších výšin, tak to pořád budu já, protož něco se opravdu změnit nedá. Pořád budu vidět. Ale je jen na mně, jak se vším naložím.

A tak jsem o patnáct let chytřejší a sebevědomější a třicet kilo těžší přijala samu sebe.

A nastal další úkaz. Začala jsem lehce hubnout a měnit se do podoby, která je pro mě ta pravá. Najednou potkávám nové kamarádky (ty z knihovny neunesly mou změnu) a nové partnery a všechno tak nějak do sebe zapadá. (Teda tím nemám na mysli, že by moji noví partneři zapadali do mých nových kamarádek…tak daleko zase nejsem!)

Ale najednou je tu soulad. Protože jsem opravdová. Akceptuji samu sebe. A to heslo “jak na povrchu, tak uvnitř” konečně funguje. A tak nosím výstřihy, ukazuju se celému světu v časopisech a na internetu a dál k tomu vykládám o tématech, které nikoho nezajímají. 

Ale to je mi celkem jedno. Jestli je totiž dostatečně chytrý a chce vidět víc, tak si ty moje teorie prostě vyslechne. Protože já už nikde ve spodním prádle pobíhat nebudu! I kdyby bylo od Trioly.

Krásný den!

Vaše Bohyně Jin